Druhý den ráno, když už se konečně všichni přestali všichni mlátit se vydali Smradjít, George, Shine, Moon, Bruce, Čí-čo čum a dokonce i Sprejer.

„Proč jsi vlastně chtěl jít s náma?“ zeptal se ho Bruce.

„Potřebujete pořádnýho chlapa,“ řekl drsně.

„Máš pravdu, měli jsme vzít ještě někoho,“ souhlasil s ním.

Sprejer se zastavil.

„Ty…napadáš mě?“

„Podívejte,“ přerušil je Smradjít a díval se skrz džungli na obrovskou horu. „Tam nahoru vylezeme.“

„Ježíšku na křížku, tam nikdy vylézt nemůžu,“ stěžoval si teploušek Moon.

„Cool,“ řekl Bruce.

„Páni, kdybych to tak mohl nasprejovat,“ užasl Sprejer.

„Jumani…chci říct, týýý jo!“ užasla Čí-čo čum.

„Tato hora přímo žadoní o pokoř…cink, čas na svačinu!“ rozhodl George, sedl si a vyndal si svačinu.

Nemělo cenu mu odporovat a tak se nasvačili všichni.

„Tak vyrážíme,“ řekl Smradjít.

„Vy jste si to nerozmysleli?“ zděsil se Moon. „Ale co moje manikúra? Božíčku. Shine, počinkej na mě!“

Lezli na tu velikánkou horu. Bylo to složitý, ale vzájemně si pomohli. Když už konečně byli nahoře, šli dál.

„Jak vlastně tu věc chceme najít,“ ptal se Smradjíta Sprejer.

„Trpělivostí a důvtipem.“

„To jsou dvě věci, který nemam. A co když to je hrozně velkej slon, kterej nás rozdupe?“

„V báglu mám kostým myši, tim ho zaženeme.“

„Co si dělal, než jsme ztroskotali?“ ptal se O‘Clocka Bruce.

„Zkus hádat.“

„Určitě jsi dělal v továrně na krabice,“ napadlo Bruce.

„Ne, byl jsem voják, jak tě to napadlo? Ale poslední čtyři roky jsem byl v invalidním důchodu.“

„Fakt, a proč?“

„Byl jsem na…štvanej na práci a uhrál to psychiatra.“

„Cool.“

„Zadržte!“ zastavil se Smradjít a zvedl paži. Trefil se ale Sprejerovi do xichtu.

„Jaůůů!“

„Pšššššš! Slyšíte to?“

Zprvu nebylo slyšet nic. Ale pak všichni zaslechli rychlý dupot, který pořád zesiloval. Něco se k nim blížilo. Najednou vyběhl ze křoví obrovský kanec a vběhl mezi ně. Všechny je odpálil do stran. Když se vzpamatovali, začali utíkat.

George se sebral a běžel z kopce dolů, jako šílenec. Běžel dál džunglí. Po chvíli se zastavil, aby vydechnul. Kanec za ním neběžel. V tu chvíli uslyšel. Podivný hukot. Stejný vycházel i z té příšery, která porážela stromy. Řítilo se to džunglí rovnou k Georgovi. Vykouklo to mezi stromy. Byl to černý kouř.

George začal křičet a zakryl si obličej rukama.

„Hej, uklidni se!“ ozval se mohutný hlas.

George si odkryl obličej. Kouř měl oči, pusu a dokonce i kouřové ruce.

„Servus!“

„Co ty jsi zač?“ zeptal se O’Clock.

„Jmenuju se Buba! Žiju tady. Kdo jsi ty?“

„Jsem George O’Clock.“

„Dal by sis doutník? A mam i pravou kouřovou slivovici?“

Vyndal doutníky i flašku. Sedli si na zem a zapálili si. Potom do sebe kopli hlt slivovice a dali se do řeči.

„Je to dobrý,“ řekl George. „Jak dlouho už tady seš?“

„Celej život. Moje máma, paní Kouřová, mě tady porodila, vychovala a před pár lety zemřela.“

„To je mi líto,“ řekl. „A neni ti tady na ostrově smutno?“

„Někdy až nesnesitelně. Přál bych si najít paní kouřovou a mít spolu malinkatý kouřátka.“

„Možná byste si mohli pořídit i kouřpsa a kouřkočku.“

„Ty nadělají spoustu kouřhovínek. Ale vždycky jsem chtěl mít kouřchameleona.“

„Georgi, Georgi!“ znělo džunglí.

„To jsou mý přátelé,“ vyskočil ze země O’Clock.

„No nic,“ řekl Buba a sebral doutníky i flašku. „Zmizim. Neřikej jim o mě. Asi by to špatně pochopili.“

„Neboj.“

„Díky.“

A zmizel v džungli.

Z trávy se vynořili Georgovi spolutrosečníci.

„Co se stalo?“ zeptal se Smradjít.

„Nic,“ řekl. „Vrátíme se.“

Vydali se tedy zpět na pláž.

„Podívejte na ty moje ruce,“ stěžoval si Moon. „Tohle už nikdy nezpravim. Ani za milion let. Budu si je muset nechat uříznout. Tohle vám nikdy nezapomenu. Nikdy, nikdy, nikdy!“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…