STATUS: NESNÁŠÍM ŠKOLU!
6
Druhý den, když se Robin probudil, tak v ložnici už nikdo nebyl. Vstal tedy a oblékl se. Pohlédl na Messenger, ale žádný nový dopis neměl. Snídaně už začala, proto na sebe rychle hodil školní plášť, do vnitřní kapsy vložil notebook, do ostatních kapes nastrkal knihy a sjel výtahem do společenské místnosti.
Dnes byly na programu předměty: Logické myšlení, Komunikace s elektronickými přístroji, Rychlé psaní a všemi dlouho očekávaná Sportovní chvilka. Tentokrát nevadilo, že jde Robin až po začátku snídaně, protože už cestu do velké síně dobře znal, takže mu bude trvat maximálně pět minut. Říkal si, že jako nový člověk všem ukáže. V chodbě obložené obrazy se naskytla první oběť. „Hej! Chceš přes držku?“ zavolal na něj vysoký silný hromotluk „A za kolik?“ zeptal se Robin, který přemýšlel, jak to nejlépe sehrát. „Co?“ podivil se připitoměle hromotluk. „Neřikej, že si za to nedáváš platit?“ vyhrkl s předstíraným údivem. „Bejt tebou, tak za jednu pěsťovku aspoň roner.“ „Vážně?“ zeptal se nedůvěřivě hromotluk, který určitě chodil do Svasilu. „No jasně!“ „Tak jo. Do držky za roner!“ „Promiň, tolik u sebe zrovinka nemam,“ omlouval se Robin a prohledával kapsy. „Snad někdy jindy. Zatím ahoj!“ Než odešel, zahlédl v hromotlukově obličeji naprosté vyvedení z míry. Dokud nezabočil do velké síně, nesměl se rozesmát, ale hned, jak to udělal, spustil. Smál se až do chvíle, kdy se usadil vedle překvapeného Briana a naproti ještě překvapenější Hilary. „Copak, někdo tě trefil řechtající injekcí?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděl Robin. „Ale právě jsem udělal úplnýho blbce z toho hromotluka na chodbě, určitě jsi ho taky potkal.“ „Myslíš Russela ze Svasilu, kterej se každýho ptá, jestli nechce přes držku?“ zeptal se Brian. „Přesně toho, jenže teď už žádnýmu přes držku nedá, teda pokud mu nezaplatí roner,“ oznámil. „Jo potkali jsme ho,“ přikývla Hilary. „Brian se mě zrovna ptal, jestli si Zoe myslí, že ho miluju.“ „Ale ne,“ ohradil se. „Ptal jsem se Zoe, jestli si myslíš, že ji miluju. Pak ses tam objevila ty.“ „Aha,“ pochopila. „To dává větší smysl.“ „Takže řikáš, že Russel už toho přesdržkování nechá nebo bude pěkně bohatej,“ snažil se to pochopit a otočil se na Robina. „Přesně tak,“ přikývl a pustil se do hamburgeru. Na Logickém myšlení to pěkně páchlo zatuchlinou. Všude stály starožitné věci: svícny, obrazy, klasické papírové knihy a jiné. Robin s Brianem se už nepokoušeli vyhledat lavici, co nejdál od Hilary, ale z nepochopitelných důvodů se jim to podařilo. Asi na ně už působila síla zvyku. Robin si vyndal notebook, vložil do něj učebnici Logické myšlení pro začátečníky a přemýšlel, co asi bude profesorka Bezduchá za vyzáblinu, podle obrazu nad katedrou. Vešla chvíli po zvonění. Byla velice vyzáblá. Měla nakrátko ostřihané rusé vlasy a tvářila se dost omámeně. „Dobré ráno, studenti,“ pozdravila je nepřítomně. Mluvila, jako by jí ochabovaly svaly a za chvíli se měla skácet na zem. „Jsem profesorka Augustýna Bezduchá a budu vás vyučovat Logickému myšlení,“ představila se. „Vypadá, jako by ji právě exhumovali,“ šťouchl do Robina Brian. Ten zakýval hlavou, protože byl toho názoru, že vylezla sama, což je skoro to samý. „Svět je založen na neochvějné logice,“ pokračovala profesorka Bezduchá. „Bez logiky by svět neexistoval. Tohle se stane jen proto, že se stane támhleto a támhleto se stane jen proto, že se stane tohleto. Vše o tom se budeme učit. Když budete vědět, jak logicky myslet, nebudete před nikým vypadat jako hlupáčkové. Logika vám pomůže dostat se i z velmi krizových situací. V jednom ročníku budeme také probírat vědu, které by za oceánem říkali matematika, jen z trochu jiného pohledu. Tak, začneme s dnešní látkou.“ Když studenti po skončení hodiny vycházeli ven, cítili se hned o něco logičtější než předtím. „Asi si začnu řikat Robin Neschopný,“ uvažoval Robin, když šli na první hodinu Komunikace s elektronickými přístroji. „Proč?“ podivil se Brian. „Ty si snad nebyl na týhle hodině?“ zeptal se ho a ukázal rukou za sebe. „Ty si myslíš, že jsem nevěděl, že modrej drát má jít do modrý díry a ne do červený?“ „Ale no tak,“ uklidňoval ho. „Buď rád, že se nemusíš učit nic novýho." „Modrej drát patří do modrý díry, to je přece logický!“ „Proto se to tam učíme, ne?“ Robin se zarazil a do konce cesty už nic neřekl. Brian ho pěkně setřel. V učebně Komunikace s elektronickými byla hrozná zima. Někdo tam nechal naplno puštěnou klimatizaci a všichni se z toho doslova třásli zimou. „Mě snad umrznou obvody!“ stěžoval si Lloyd, když ho Robin vyndal na stůl. „Ne tak nahlas! Ještě tě někdo uslyší.“ Jakmile zazvonil zvonek, vešel do třídy poměrně mladý profesor s rozcuchanými vlasy, to už byli všichni studenti téměř přimrznuti k židlím. „Zdravím vás,“ pozdravil je, když došel ke svému stolu. „Jsem Eric Windman a mnozí z vás mě znají jako vynálezce nejmodernějšího klimatizačního systému na světě. Právě je zde zapnutý. Cítíte tu sílu?“ Všichni se na něj podívali jako na úplného šílence a začali se třást ještě víc. „Chápu,“ prohlásil Windman a kolečkem za sebou snížil sílu klimatizace. Ve třídě bylo hned o něco příjeměji. „Všechny počítače se nedají ovládat jen tak mačkáním tlačítek,“ pokračoval. „S některými můžete komunikovat pouze makrojazykem a ten se zde budeme učit. Naučíme se také používat jednotlivé programy a programy na jiné programy. Díky tomuto předmětu nás jinde ve světě považují za počítačovou velmoc. V ostatních zemích byste na to, co se tady naučíte za sedm let studia, potřebovali desítky kurssů a mnoho let, než byste vůbec poznali všechny počítačové systémy světa. V posledním ročníku si uděláme exkurzi do řídícího centra Willmadeu a vy poznáte nejmodernější počítač na světě. Bude to jediná exkurze, kterou zde ve škole zažijete, tak si toho važte. Věřte mi, že jinak byste se do řídícího centra nikdy nedostali. Ale o tom více až v sedmém ročníku. Teď si otevřete učebnice na straně pět prosím a dejte se do čtení.“ Všichni se s nechutí pustili do několikastránkového úvodu do komunikace s elektronickými přístroji. Profesor Windman si zatím prohlížel rozvodnou síť větracích šachet. Klimatizační systém Windman používal na Willmadeu každý a Windmanovi samotnému to muselo vynášet hrozný prachy. Tak jak se mohl zahrabat v nějaký škole a vykládat jim o nějaký exkurzi, která se bude konat až za sedm let? Myšlení některých lidí se prostě pochopit nedá. Když naprosto nudná a studená hodina skončila, Robin si začal uvědomovat špatné stránky školy. „To byla strašná nuda,“ stěžoval si, když s Brianem vycházeli ze třídy. „A Rychlý psaní nemůže bejt o nic lepší, to se vsaď.“ Do třídy dorazili jako první. Ostatní měli ještě problém, protože se nevydali na průzkum. V téhlé třídě už Robin byl v animaci první Bennyho srandičky. Byla celá vymalovaná modře, lavice byly modré, podlaha byla modrá, všechno ve třídě bylo modré. „Jakápak je asi nejoblíbenější barva týhle učitelky?“ zauvažoval Robin a předstíral, že vůbec nezná odpověď. Vyndal notebook a hned, jak ho otevřel, zazněl Lloydův hlas: „Buď sem něco blbýho sněd, nebo je tahle třída úplně modrá,“ zděsil se. „Jo, je modrá,“ potvrdil. „A ta učitelka bude určitě taky.“ „Jak víš, že je to učitelka?“ zeptal se Brian. „Jenom ženská si může nechat úplně všechno udělat svojí nejoblíbenější barvou a navíc má na stole rtěnku, tu přece chlap nepotřebuje.“ Do zvonění se všichni dostavili do třídy. Těch patnáct minut přestávky sotva stačilo na to, abyste se dostali z jedné třídy do druhé, takže ani nebyl čas na to, aby si trochu popovídali o hodině, kterou absolvovali. Sotva dozněl zvuk zvonku, do učebny vešla mladá učitelka v modrých společenských šatech, ta, kterou Robin viděl na zahajovací hostině. „Ahoj,“ pozdravila je. „Mé jméno je Monica Catbrasová. Jsem to, proto, abych vás naučila, jak co nejrychleji psát na notebooku. Občas mě také uvidíte na hodinách Sportovní chvilky, kde někdy supluju za profesora McMasteromertofulose…“ Robinovi trochu poklesla čelist, když zaslechl to strašné jméno. Maste…Mastero…už by to nezopakoval. „Tak si otevřete první cvičení a dejte se do toho,“ dokončila řeč Catbrasová. První cvičení, jak už to u prvních cvičení bývá, bylo lehké a nezáživné. Robin si začal uvědomovat, že ve škole není jediná hodina, na kterou by se mohl těšit. A to je teprve začátek. Co až se budou muset začít šprtat jednotlivé předměty, až budou dostávat domácí úkoly? Po hodině následoval oběd. Je pravda, že na jídlo vůbec nemyslel. „To mě zničí,“ stěžoval si, když se usadil u stolu. „Copak je tohle všechno nutný?“ „Teď je Sportovní chvilka, to přece bude zábava,“ přesvědčoval ho Brian. „No nevim. Zejtra je konstukce, co?“ „Jo, ale budeme si jen povídat.“ „Povídat?!“ vykřikl. „Tohle je nejdelší tejden v mym životě. A když si představim, že to je teprve začátek, že tu budem takhle blbnout celej rok. To nepřežiju! Asi se pudu utopit.“ „Hele neblázni,“ domlouval mu. „Dneska pudeme do herny, zapaříme a bude ti líp.“ Před odchodem do tělocvičen si došli pro své oblečky, ve kterých budou vypadat, podle Robinova přesvědčení, jako debilové. V šatnách se právě Lem, Sascha a Robert těžce potýkali se svými úbory. „Do toho se nedá dostat,“ stěžoval si Sascha, který se sanžil najít správný konec. Robin pohlédl na svůj úbor. Jak se do něj dostat sice nevěděl, ale musel to zkusit. Sundal si tedy triko i kalhoty a začal se do toho soukat. Šlo mu to pěkně těžce. Trvalo mu strašnou dobu, než to rozmotal, pak musel vynaložit obrovské úsilí, aby to vůbec přetáhl přes nohy, nakonec se mu to každou chvíli otáčelo na rub, ale přece jen se do toho dokázal úspěšně dostat a hluboce si oddychl. Musel uznat, že se v tom dá dokonale pohybovat, ale to úsilí, které musel vynaložit, aby to na sebe dostal… Zazvonil zvonek a všichni začali vycházet ze šatny ven. Robin si rychle nazul speciální boty a také vyšel na chodbu. Na konci chodby vešel za ostatními do veliké tělocvičny s neklouzavou podlahou. Kluci začali tělocvičnu blíže zkoumat. Za chvíli vešly dovnitř také dívky. Co se týče úboru, tak na tom nebyly o nic líp, ale ty jejich úbory přece jen vypadaly trochu jinak. O několik vteřin později vešel podsaditý muž se silnými brýlemi. „Sportu zdar,“ řekl a udělal na ně pozdravné gesto. „Jmenuji se Ed McMasteromertofulos a budu vašim trenérem.“ Došel k lavičce a položil si na ni svůj notebook. Studenti šli směrem k němu. „Občas mě bude zaskakovat profesorka Catbrasová, tak se nedivte, když ji tu uvidíte. Nevim, jestli jste s ní už měli hodinu?“ Všichni zakývali hlavou. „Dobře, teď si dejte dvě kolečka kolem tělocvičny, ať se trochu zahřejete,“ zavelel McMasteromertofulos. Všichni se vydali na dvojnásobnou okružní cestu kolem tělocvičny. Bylo to celkem zábavný, ale naprosto bezúčelný. Když doběhli, McMasteromertofulos opět promluvil. „Protože je tohle vaše první hodina,“ řekl. „Budeme pouze hrát hry, které si vyberete. Tak co budeme hrát jako první?“ Až do konce hodiny tedy hráli vybíjenou a různé honičky. Robinovi profesor McMasterometl…nebo jak, někoho silně připomínal. Jednoho hráče Throwboltu. Asi před dvaceti lety hrál v jednom národním týmu, jenže si nemohl vzpomenout v jakém. Po hodině byli všichni jaksepatří udýchaní. A to teprve měla přijít ta nejtěžší část - sundavání úborů. Robinovi se podařilo ve vybíjené jednou vyhrát, ale povede se mu i vyslíct se z úboru?“ Někteří z vás si možná myslí, že něco že sebe sundat je lehčí než to na sebe nandat, ale teď tomu tak nebylo. Jak byl spocený, tak se na něj úbor přilepil. Tenhle obleček se na něj tisknul, jak jen to šlo a došlo k tomuhle. Snažil si tu věc stáhnout dolů, ale nešlo to a nešlo. Ostatní samozřejmě měli také značné problémy, až na Roberta, který zřejmě neměl potní žlázy a tak ze sebe úbor dostal celkem lehce. „Hodně štěstí,“ popřál ostatním, když se oblékl a zamířil pryč. Robin si pomyslel, jak jsou na tom dívky. Ty určitě neměly s přetáhnutím přes nohy problém, ale spíš stáhnutím přes tělo… „Tak dost!“ řekl si v duchu. „Teď jsem tady a musim vymyslet, co budu dělat!“ Jediné, co ho napadlo, bylo namočit oblek, protože ve vodě najdete odpověď na všechno. Došel až ke sprše, která byla součástí šatny, a začal si lít vodu na oblek. Cítil, jak se odlepuje od kůže. Sundal si ho ani ne za pět vteřin. Byl sice mokrý, ale konečně se z tý příšerný věci dostal ven. „Stačí to namočit a pude,“ vysvětloval osattním, kteří na něj zírali a ptali se, jak to dostal dolů, když opět vešel do šatny z vedlejší místnosti, kde byly sprchy. Osušil se do spodní části svého školního pláště, zatímco se ostatní tlačili do průchodu do vedlejší místnosti. Trochu se v něm zasekli. Když se oblékl, vyšel ven na chodbu a vydal se směrem pryč z tělocvičnové části. Na křižovatce si ovšem nemohl pomoct a vydal se k dívčím šatnám. „Děkujeme ti, Robine, žes nám pomohl dostat se z těch úborů.“ Tak to by určitě řekly, kdyby se místo pomoci nezaposlouchal a tiše se nechichotal. Bylo to přesně, jak si myslel. Podle zvuků se holky bezúspěšně snažily sundat úbory. „Neměly bysme jim říct, jak se to dělá,“ zazněl u ucha Brianův hlas. Robin nadskočil několik centimetrů do vzduchu. Otočil se a vyhrkl na něj: „Idiote! Víš, jak jsem se lek?“ „Tak co?“ „Nic jim neřekneme, sedneme si ve společenský místnosti a pak se jim budeme smát,“ řekl. „To je hrozná sranda, jak jim to nejde. Poslechni si to!“ Poslouchali jen pár minut, protože zaslechli Tiffany Thomasovou, jak ostatním oznamuje, že se jde někoho zeptat, jak se to sundavá. Oba kluci co nejrychleji zdrhali. Byl už konec vyučování, takže mohli klidně jít se někam bavit, ale proč si ubírat tu radost vysmát se dívkám, které nedokázaly samy přijít na způsob, jak sundal speciální cvičební úbor. Usadili se tedy do měkkých křesel ve společenské místnosti a vyčkávali. Nikdo tam teď nebyl. Někteří byli ještě na vyučování, jiní se vydali na průzkum školy a zbytek byl prostě někde jinde. Čekali sotva deset minut, když v tu se vynořily všechny čtyři dívky, samozřejmě vedené Hilary Moredanovou. „Jste tu už hodně dlouho?“ zeptala se kluků. „No jasně,“ řekl Robin, jakokdyby to byla naprostá samozřejmost. „Tak půl hoďky, možná víc, co myslíš, Briane?“ „Určitě aspoň půl hodiny,“ potvrdil. „Vy jste na to, jak se to sundavá, přišli hned?“ zeptala se Tiffany s údivem. „No samo,“ přikývl Robin a díval se na holky, jako na úplný pitomce. „Já jsem se musela ptát McMasteromertofulose, jinak bysme tam byly ještě teď.“ „Tak to je vážně smůla,“ politoval je Brian. „Ale každej holt nemá tu přírodní inteligenci,“ doplnil ho Robin a zakroužil si prstem kolem ucha a dokončil to pokrčením ramen. „Máme z toho úplně sedřenou kůži,“ vyjela na něj naštvaně Hilary. „A ty nám tady budeš něco vykládat o přírodní inteligenci?“ „Nooo,“ protáhl. „My tě samozřejmě litujeme, ale stvoření žen mělo určitě svůj důvod, jenže nikdy se asi nepočítalo s tím, že by měly taky myslet. A teď nás omluvte. Až po tobě, Briane.“ Gestem mu naznačil, aby jako první vykročil k výtahu do ložnice. „Díky,“ poděkoval galantně a vykročil. Když vyjeli do ložnice a vystoupili z výtahu, rozchechtali se takovým způsobem, že se úplně plazili po zemi. „To jsme jim to nandali,“ zahýkal Robin, který doslova slzel smíchy. „Tys jim to nandal,“ ukázal na něj Brian. „Viděl si, jak se koukaly?“ „Byly docela vedle.“ Svoje cvičební úbory si hodili do kufru (před dívkami je samozřejmě schovali). Robin doufal, že ten svůj dlouho neuvidí. Vynadali notebooky a sundali si školní pláště. Sotva to ale udělali, začalo venku pršet. „To není možný,“ podivil se Brian. „Vždyť ještě před chvílí bylo hezky.“ „No nic,“ mávl rukou Robin. „Holt budeme muset do herny hned a nestihneme pokec s Joeym.“ V herně začali postupně zkoušet všechny hry. Postupně se k nim přidávali další studenti. Až do večera si užili spoustu legrace, takže i po naprosto nudném vyučování mohli označit tento den jako úspěšný. Druhý den nezačal nijak valně. V pět hodin ráno ho vzbudil jeho Messenger. „To snad ne,“ zabědoval. Natáhl se pro něj a otevřel dopis. Psala mu Katie a znělo to dost vynervovaně. Ahoj, Robine, napsala jsem článek, kterej nestál za nic a šéf řek, že mi nedá další dvě výplaty. Když jsem to chtěla zapít v Restauraci U Krále, tak mě odtamtud vyhodili! Ňáký hajzlové mi hodili na zahradu černící bombu, takže ji budu muset celou zrejt. Nepřežiju to tady. Musíš hned přijet. Musíš! Ahoj Katie Kyberová Robin jí odepsal, že domů jet nemůže, i když by si to hrozně přál ale, slíbil jí, že sežene čistící bombu, aby se s tou zahradou nemusela štvát. Připadalo mu to jako pár vteřin a vzbudil se znovu. Tentokrát však bylo už osm hodin a nevzbudil ho Messenger, ale Brianovo mocné kýchnutí. Stiskl tlačítko na odsunutí závěsů a uviděl Briana, Saschu, Lema a Roberta, kteří vypadali pěkně ospale. „Dobrý ráno,“ pozdravil je. „Tobě připadá dobrý?“ podivil se Robert a zmizel za otevřeným kufrem. „Dobrý,“ odpověděl mu Brian. „Tak, jdeme sestavovat.“ „Víš přece, že je jenom teoretická hodina,“ řekl trochu naštvaně Sascha o nadcházející hodině Konstrukce elektronických přístrojů. „Kterej předmět z dneška jsme ještě neměli?“ zeptal se Robert zpoza kufru. „Branitovku poroti viderům,“ odpověděl mu Lem. „Jak že?“ žasl a vykoukl ven. „Obranu proti virům,“ přeložil Robin a zvedl se. „Ale to bys měl vědět, když máš rozvrh přilepenej na spodku víka od kufru.“ Poklepal na rozvrh prstem a došel k vlastnímu kufru, aby si vytáhl oblečení a sadu nářadí na opravu elektronických přístrojů. Robert pohlédl na rozvrh s výrazem: „Jakto, že jsem si toho nevšiml?“ Na snídani se Robin víc než na jídlo soustředil na fakt, že se Lem hrozně špatně začleňuje do kolektivu, když mu nikdo nerozumí. Musí ho něco naučit. „Leme?“ oslovil ho. „Zkus říct ahoj.“ „Ahoj,“ řekl zřetelně Lem. Takže to půjde. Robin mu oznámil, že ho dnes večer naučí pár slov. Dojedl a vydali se s Brianem do sklepa k učebně Konstrukce elektronických přístrojů. Nářadí si vzali už na snídani, protože přece pořád nebudou lítat sem a tam. Dvouhodinovka byla pouze teoretická, takže hlavní náplní nebylo opravování, ale zapisování. Na konci dokonce dostali domácí úkol: Napište všechny druhy lepidel a jejich využití. Následovala Obrana proti virům. Všichni doufali, že jim do notebooků hned první hodinu nenapustí ty nejobtížnější viry a neřeknou jim, aby je zneškodnili. Po zvonění, když už všichni seděli v lavicích a měli otevřené notebooky, vrazil do třídy muž s kulatou hlavou a vlasy silně připomínajícími příčesek. „V mých hodinách bude naprostý klid,“ prohlásil chladně. Došel až ke katedře a otočil se směrem ke třídě. „Mé jméno je Wyatt Morelie,“ představil se taky chladně. „Mým úkolem je naučit vás, jak se bránit i proti těm nejodpornějším virům, které vám mohou naprosto zničit váš počítač. Většinu nám známých virů nezničíte jen nějakým programem, ale vlastním snažením. Chci vás upozornit, že kdo v mých hodinách jen cekne bez dovolení, tomu odečtu body, případně udělím školní trest. Nyní vám ukážu obrázky počítačů napadených těmi opravdu nejsilnějšími viry, které prakticky nejde zneškodnit.“ Spustil tabuli a začal na ní ukazovat a popisovat jednotlivé obrázky naprosto zpustošených počítačů. Žáci jen tiše pozorovali a poslouchali jeho výklad, případně si zapsali jméno viru a jeho přenašeče. Na první hodinu to nebylo nejhorší. Všichni po ní měli naprosto jasno, jestli si nějakou hru pučí nebo si koupí originál. Morelie nebyl typ učitele, se kterým by mohla být sranda a navíc určitě rasista, který zneužívá svého postavení. Byl to důvod proč nesnášet školu, ale ještě ho musí blíže poznat, aby k tomu došlo. Ale ne zas moc blíže. Po vydatném obědě následovala Komunikace s elektronickými přístroji. Profesor Windman jen zevnitř ukázal notebook. Popsal jim, kde co je, protože jinak se do notebooku dostat nedá, leda že by ho rozmlátili. „Někteří lidé si dnes život bez notebooku ani neumí představit,“ vysvětloval Windman. „Berou ho jako samozřejmost, je jim všestranným pomocníkem. Jediné, co neumí je, zavázat vám tkaničku u boty, ale šněrovací boty se dnes moc nenosí, takže tento nedostatek nikomu nevadí. Vy máte notebooky jen krátce, ale co byste bez něj dělali? Napadá vás něco?“ Žáci začali zvedat ruce. Zazněli nápady jako: „Nosili poznámkový blok.“ „Utopili se.“ „Bez notebooku?! ÁÁÁÁ! To by byla moje smrt!“ Na konci dostali úkol, připravit si krátké povídání o svém notebooku. Nic dlouhého. Jen jaký je to model, co je na něm zvláštního a k čemu všemu ho používají. „Příště si ukážeme první počítač na světě,“ oznámil Windman těsně před koncem. „Užijte si odpoledne.“ Sotva to dořekl, zazvonilo a všichni si začali zandávat notebooky, jen aby byli co nejrychleji pryč a mohli si užívat. „Konečně můžeme vyzkoušet bazén,“ zaradoval se Brian, když s Robinem vyšli po schodech do společenské místnosti. „To si piš,“ souhlasil. „Ale nejdřív musim napsat jeden dopis. Bude to chvilička.“ V ložnici se Brian skryl za závěsem, aby si mohl obléct plavky, zatímco Robin si vzal Messenger a napsal dopis: Ahoj, Benny, kdybys byl tak laskav, potřeboval bych jednu čistící bombu na naši zahradu. Pošli ji knám domů i s návodem k použití. Zaplatim ti ji velice rád, jen si řekni cenu. Tak dík Robin Stiskl podpis a odeslal. V bazénu si užili spoustu legrace. Potápěli se, skákali z můstku a tak dál. Druhý den začal Komunikací s elektronickými přístroji. Na začátku všichni představovali svoje notebooky ostatním. Robin si dlouze rozmýšlel, jestli jim má říct o Lloydovi, ale nakonec si nechal jeho existenci pro sebe. Po zbytek hodiny si museli zapisovat Windmanův dlouhý výklad o prvním počítači na světě. Vyvázli sice bez úkolu, ale měli si aspoň trochu zjistit, jak se žilo bez počítačů, protože další hodinu začnou historii. Školní dny začali být čím dál tím nesnesitelnější, zvláště po Dějinách ostrova. Za pětačtyřicet minut si měli vyslechnout přednášku profesorky Wetrubberové, přečíst si kapitolu o vládě Juliuse Willmadea a Hermíny Římské, velmi dlouhou kapitolu, a ještě si udělat poznámky do sešitu v notebooku. A to si umíte představit, jaké to je pořád přepínat ze sešitu na knihu a zpět. Navíc tito dva panovníci a čarodějové vládli stodvacetdva let a snad si také dokážete představit, co všechno se za takovou dobu událo. Samozřejmě, že to nikdo nestihl, tak to dostali za domácí úkol. Jen co zazvonilo, tak se Robin s Brianem zvedli, že půjdou za profesorkou Wetrubberovou. I když už měli jasno, že na simulátory se smí jen v rámci výuky, přece jen v tom chtěli mít jasno ještě víc. „Paní profesorko,“ oslovil ji Robin, když k ní s Brianem přistoupili. „Ano?“ zvedla hlavu. „Víte,“ začal. „Chtěli jsme se zeptat na ty simulátory, co jsou v herně:“ „Jestli se na ně smí i mimo výuku?“ doplnil ho Brian. „Ach tak,“ pokývala hlavou a její odpověď byla klukům hned jasná. „Víte, nejste první, kdo se mě na to ptá. Bohužel i vám musím odpovědět, že tyto simulátory jsou určeny pouze pro vyučování, jedině, že byste dostali povolení od ředitele školy. Na to však musíte mít auto a prokázat dostatečnou zodpovědnost. Takže, kdybyste měli auto a chtěli ho umět řídit, nevidím žádný důvod, proč vám tuto výsadu neudělit.“ „Tak děkujeme,“ řekl posmutněle Brian a oba se dokolíbali pro notebooky a ven. „Tak to je úplnej konec,“ zabědoval Robin, když šli směrem k učebně Přežití. „Sebrali mi i poslední možnost, jak si trochu užít.“ „Máme přece ještě zbytek herny a bazén,“ povzbuzoval ho Brian. „Jenže tam se přes tu hromadu domácích úkolů ani nedostaneme.“ „Takže kdy podnikneme tu noční výpravu k simulátorům? Nebo už si na to zapomněl?“ „Ta bude brzy,“ rozzářil se Robin. „Ale nejdřív musíme zjistit, jak to tam chodí, jestli to někdo neprohlíží a tak.“ „Už se těšim,“ oznámil Brian. Zbytek dne nebyl nic moc. Nejhorší bylo, že si Brian domluvil rande se Zoe Adamsovou právě na dnešek. Ale jen do té doby, než si Robina našla Hilary Moredanová a začala se ho vyptávat na noční výpravu k simulátorům, na kterou se měla vypravit s nimi. Při rozhovoru s ní si uvědomil, že zapomněl na jednu věc, na věc, kterou mají rádi všichni obyvatelé Willmadeu - na Throwbolt. Bratr Hilary v týmu hraje, tak se jí zeptal, kdy a kde mají tréninky. „V sobotu začnou,“ začala. „Budou trénovat asi od čtrnácti hodin.“ V sobotu ve 14:00 se tam tedy vypraví a zeptá se jestli by nebylo volné místo. Při večeři mu Brian oznámil, že v tu dobu si bude dávat proccházku kolem školy se Zoe, takže si aspoň nemusí vymýšlet výmluvu, proč bude pryč. Ale jaký vlastně bylo jeho rande? „Celou dobu mluvila jenom o Hilary, jak je skvělá,“ stěžoval si. „Ale chci jí dát ještě jednu šanci.“ Jenže do soboty zbýval ještě pátek. Logické myšlení, Komunikace s elektronikými přístroji a Sportovní chvilka, která díky tomu, že už věděli, jak se dostat ze cvičebních úborů ven, nebyla tak sstrašná. Jinak to nestálo za nic. Ze všeho dostali domácí úkol a na Komunikaci odebral Windman dva body za to, že mu nerozuměl a ani nenechal Robina, který se hlásil o sto šest, aby ho přeložil. Ve středu k tomu učení Willmadeštiny tak nějak nedošlo a jeho to teď mrzelo. „Škola je příšerná!“ praštil pěstí do baru, až všechny skleničky nadskočili. Seděli zrovna s Brianem v hospodě U Joeyho a na druhé straně baru si Joey, stále leštící tu samou sklenici, trpělivě vyslíchal jejich stížnosti. „Máš pravdu,“ přidal se Brian. „Škola nestojí za nic a to dneska s Lemem bylo pěkně nespravedlivý.“ „A bude hůř,“ poznamenal Joey. „Tak třeba Morelie. Ten vám odečte body, za to když jenom promluvíte nebo zakašlete, Hroch za to když vypadáte, že nevnímáte, co říká, ale zase, když se vám něco povede dobře spravit nebo sestavit, tak vám hodně bodů přičte.“ „Je tady někdo, kdo neodečítá vůbec?“ zeptal se Brian bez velké naděje v hlase. „No,“ zauvažoval Joey. „Catbrasová. Ta neodečítá snad nikdy. Spíš vás vybarví jako nemotorný blbečky a vám je to i skoro líto. A Fairman taky neodečítá. Ten na vás vždycky děsně vybouchne, ale odmítá si ten svůj syndrom léčit. Nevim teďka, jak se tomu říká.“ „Tady jenom o body,“ řekl Robin. „Je v tom úplně všechno. Zadávají úkoly, který se nedají ani splnit, chovají se k nám jako ke zvěři, nikdy neuznají náš názor a nejhorší je, že k lidem přes dvacet by se takhle určitě nechovali.“ Napil se velkým douškem premiera, aby spláchnul vztek. „Odkud toho tolik víš?“ zeptal se Brian, aby trochu změnil téma. „Vždyť Catbrasová je tu teprve chvíli, nemohla tě učit.“ „Posloucham denně všechny studenty, jak si nad skleničkou stěžujou na učitele.“ „To máš dobrý,“ pokýval hlavou a otočil se na Robina. „Kdy neuznali náš názor?“ „Z toho jejich chování sis to snad moh odvodit,“ řekl. „Můžu klidně pokračovat, jestli chceš, ale tady na Willmadeu se chlubí, jak jsou vyspělí, když zrovnoprávnili všechny lidi. V jinejch státech se k lidem, jako jsme my, chovají skoro jako ke psům a zvlášť ve školách. Říká se, že tady nás berou jako všechny ostatní, ale tak to neni. Já to poznal po jednom tejdnu, tak proč to vláda nepoznala za stovky let?“ Asi po půl hodině se usadili ve společenské místnosti a dívali se na televizi. „Tohle byl nejhorší tejden v mym životě,“ zabědoval Robin. „Ale dlouho to tak nezůstane.“ „Takže jaký je status?“ zeptal se Brian. Robin zapřemýšlel. Uvědomil si, že je tomu opravdu tak. „Nesnášim učitele,“ řekl, ale pak vykřikl: „NESNÁŠIM ŠKOLU!“ Naštěstí byla společenská místnost prázdná, takže si o něm aspoň nikdo nemyslel, že je cvok. Všichni se radši cachtali venku v bazénu, ale oni neměli na ňáký blbnutí ano pomyšlení, protože měli pěkně blbou náladu. „Výborně,“ zaradoval se Brian. „Takže můžeme začít se srandičkama.“ „Na srandičky potřebujeme partu,“ řekl Robin. „Potřebujeme hodně lidí ke spolupráci.“ Brian vstal a začal přecházet po místnosti. Najednou se zarazil u nástěnky a začal si něco zuřivě číst. „To je ono!“ vykřikl. „To je odpověď!“ Rychle papír strhl a donesl ho Robinovi. Ten si ho hned začal číst: OZNÁMENÍ Studenti si mohou libovolně založit zájmové skupiny nebo kroužky podle jejich uvážení. V případě zájmu se hlaste v kabinetu profesorky Wetrubberové, kde může početnější skupina studentů zažádat o některý z výše uvedených bodů, případně o pořádání konkursu pro získání více členů. Všechny výše uvedené možnosti jsou v souladu se školním řádem. Upozorňujeme, že nepatřičně se chovající skupiny budou okamžitě rozpuštěny! „Tak co?“ zeptal se Brian, když Robin dočetl. „Tenhle papír je naše spása,“ řekl a začal se usmívat. „Takhle můžeme za jeden den získat celou školu.“ „Ale ti co mají rádi školu?“ namítl. „Uděláme si otázky, a ten, co na ně bude mít nevyhovující odpověď, toho pošleme někam.“ „Musíme okamžitě za Wetrubberovou,“ vykřikl. „Správně!“ souhlasil. Odhodil někam oznámení a oba se velkou rychlostí vydali po schodech dolů. Cestou skoro srazili dvě studentky, asi ze třetího ročníku, které se jen v plavkách vracely z bazénu. „Kde má Wetrubberová kabinet?“ zarazil se v půlce jedné chodby Brian. „Někde u učebny Dějin,“ řekl neurčitě Robin. „Díky, hned se cítim líp,“ prohlásil. „Neboj, to najdem,“ uklidnil ho. Největší problém v hledání byl, že kromě učeben nebyla žádná místnost označená. Blbli kolem učebny Dějin ostrova už hezkých pár minut, ale pořád nemohli najít nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo kabinet. Najednou zahlédli profesora Fairmana, jak kráčí proti nim a vesele si brouká nějakou trapnou písničku. „Promiňte, pane profesore,“ oslovil ho Robin, když procházel kolem nich. „CO JE?!“ utrhl se na něj naprosto nečekaně. „NEVOTRAVUJTE!“ A jakoby nic pokračoval v cestě dál a vesele si pobrukoval. „Tohle není škola, to je normální bordel!“ rozzlobil se Robin. „Zvlášť když tu zaměstnávaj takovýhle cvoky.“ Ukázal na Fairmana, který už mizel v dáli, takže jeho poznámku neslyšel. Najednou se napříč chodbou mihla ohnivě rudá skvrna. Vypadalo to jako ohon dlouhých vlasů. Stačilo si k nim domyslet tělo a měli jste z toho profesorku Wetrubberovou. „To je ona,“ řekli oba kluci najednou takovym tim nevěřícně zaraženým hlasem. Rozhodli se ji sledovat. Oba si v duchu přáli, aby šla do kabinetu. Po chvilce vešla do dveří nedaleko od učebny Dějin ostrova, který už kluci taky zkoušeli, ale byly zamčený. Jenže jak to má člověk poznat, když nemaj nikde ceduli. Nenápadně ke dveřím přistoupili, ale ještě než zaklepali, řekl Robin. „Mluvit budu já,“ oznámil. „Dokážu si za minutu navymýšlet věcí, to bys viděl. Ale kdyby se tě náhodou zeptala, tak budeme zakládat Studentský nábor šikulů, zkráceně SNŠ, jasný?“ „Dobře,“ souhlasil Brian. „Ale, co když se mě zeptá a já nebudu vědět?“ „Tak jakoby otevřeš pusu a já ti skočim do řeči,“ řekl. „Až domluvim, tak mě můžeš bouchnout a vynadat mi, proč ti skáču do řeči, když to víš taky. Zbytek zařídim. Domluveno?“ „Jasně,“ přikývl. „Tak jdem na to!“ Robin zaklepal na dveře. Po pár vteřinách se samy otevřely a odkryly jim výhled do dlouhého kabinetu. Po obou stranách obdélníkové místnosti stály knihovny s klasickými starými knihami. U stopu visely obrazy s několika Willmadeskými panovníky. Asi v polovině n´místnosti byl žebřík, který vedl dírou ve stropě do druhého patra, kde zřejmě profesorka spala. „Přejete si?“ zeptala se jich. Seděla až úplně vzadu za pracovním stolem a něco si psala na notebooku. „Vlastně jo,“ řekl Robin a vykročil směrem k ní. „Víte, viděli jsme to oznámení na nástěnce a rádi bysme si takovou skupinu založili.“ „Výtečně,“ usmála se Wetrubberová. „Posaďte se.“ Oba se usadili na židle před jejím stolem. Dveře se za nimi zavřely. „Tak co zamýšlíte?“ zeptala se. „Napadlo nás, ž si založíme jistou skupinu, která by podnikal nějaké soutěže, všeobecně pomáhala škole a spojila studenty,“ ujal se slova Robin. „To je zajímavé,“ usoudila. „Jak se to bude jmenovat?“ „SNŠ,“ vyhrkl Brian. „Přesně,“ přisvědčil Robin. „Celé je to asi něco jako Studentský nábor šikulů, ale myslim, že bysme neměli zabíhat do detailů. Chtěli bysme uspořádat konkurz.“ „Pro kolik lidí?“ zeptala se Wetrubberová a začala si zapisovat. „Pro všechny,“ oznámil Robin. „Víte, chceme, aby měli všichni stejný šance. Šlo by to?“ „Pokusíme se to zařídit,“ řekla. „Co budete potřebovat?“ „Určitě tělocvičnu,“ řekl naprosto jistě. „Potom stůl pro dva lidi. takovej ten, co je zepředu uzavřenej, aby pod něj nebylo vidět, seznam studentů, abysme věděli, kdo nepřišel a taky bysme potřebovali rozvěsit plakáty s oznámenim o pořádání konkursu.“ „Dobře,“ souhlasila Wetrubberová a dopsala všechno, co si naporoučel. „Budete potřebovat nějakou klubovnu?“ „To záleží na tom, kolik nabereme členů,“ uvažoval. „Mohli bysme se domluvit pozdějš?“ „Jistě, jistě,“ přikývla profesorka. „Doufám, že jste četli a je vám jasné, že nepatřičně se chovající skupiny budou okamžitě rozpuštěny. Žádná aktivita by neměla vaše členy omezovat v jejich školních povinostech a budou mít vždy možnost skupinu opustit. Pokud bude vaše skupina prospěšná škole a bude na škole vytvářet přátelské prostředí, může každá kolej, která bude ve skupině zastoupena, získat padesát až sto bodů. Upozorňuji vás, že si chcete zakládat skupinu zcela dobrovolně a budete jí dobrými vedoucími. Souhlasíte se všemi těmito body?“ „Ano,“ odpověděli oba kluci svorně. „Pane Leary, jak budete vybírat členy do vaší skupiny, podle čeho poznáte, že jsou ti praví?“ zeptala se Wetrubberová. Brian sotva otevřel pusu a Robin mu skočil do řeči: „Připravíme si otázky,“ vyhrkl. „Jako třeba: ‚Máš rád školu? Co jsi schopen pro školu udělat?‘ a tak různě.“ Když domluvil, Brian ho bouchnul do ramene a řekl pohoršeně: „Co mi skáčeš do řeči? To jsem přece věděl taky.“ „Předpokládám, že jak otázky, tak plakát si připravíte sami,“ doufala profesorka. „No samozřejmě,“ řekl Robin jednoznačným tónem. „Dobře,“ souhlasila. „Konkurz by se měl konat příští sobotu ve třináct hodin. Do té doby bysme snad měli stihnout vše připravit. Pokud zvládnete plakát připravit ještě dnes, zastihnete mě tu. Tak hodně štěstí!“ To bylo znamení k odchodu. Brian už se zvedal, ale Robina napadla ještě jedna podstatná věc: „Paní profesorko, bylo by možný, aby na konkursu nebyl přítomnej nikdo z učitelů ani personálu?“ „Pročpak to?“ podivila se Wetrubberová. „Lidi bejvaj otevřenější, když vedle nich nestojí nikdo, kdo by o nich potom moh mít špatný mínění,“ řekl tak, že to znělo přesvědčivě. „Tak dobře,“ souhlasila po chvilce přemýšlení. „Snad jste dost vyspělí na to, abyste se dokázali slušně chovat.“ Rozloučili se s ní a šli hned sestavovat plakát na Robinově notebooku, samozřejmě s Lloydovou pomocí. „Musíme je něčim zaujmout,“ navrhl Brian. „Musí to bejt nepřehlédnutelný,“ přidal se Robin. „Nesmíme jim prozradit celej název.“ „Musíme jim nabídnout prachy. Ve všem jsou prachy.“ „Měli bysme se zmínit o těch bodech. „V žádnym případě tam nesmí bejt, co skutečně zamýšlíme, protože si to budou číst i učitelé.“ „Musíme jim dokázat, že by se měli stát členem.“ „Nesmíme jim psát, kdo jsme, aby neřekli, mít za vedoucího prváky, to teda ne.“ Vydali co největší úsilí, aby byl plakát co nejpřesvědčivější. Když byli hotovi, připojili notebook na tiskárnu schovanou ve zdi a vytisli si plakát, který potom odnesli profesorce Wetrubberové. Ta jim slíbila, že plakát rozmnoží. Ještě před večerkou se objevil na každé nástěnce plakát: Jedinečná příležitost stát se členem unikátní skupiny se skratkou SNŠ. Nabízíme bohatý program, při kterém se určitě nebudete nudit. Získáte možnost získat spoustu přátel, kteří vás nikdy nenechají na holičkách. Jistě jste se někdy cítili, že vás někdo utlačuje. S naší skupinou vaše problémy vyřešíme! Pokud se k nám dostanete, můžete pro svou kolej získat až 100 bodů! Jediné, co pro to musíte udělat je přijít v SOBOTU 14.9. VE 13:00 DO TĚLOCVIČNY ČÍSLO 1! Tak pojďte, protože právě vy jste ti praví! Pozn.: Každý, kdo se stane členem, dostane bonus 15 ronerů!